V poslední době prochází naše země nejen velkou reformou psychiatrické péče, ale i vlnou tzv. RECOVERY – zotavení.
Obrovská skupina vážně duševně nemocných lidí, pro které jsou zatím jediným řešením opakované hospitalizace v psychiatrické nemocnici, nemá po propuštění téměř žádnou nabídku služeb, která by jim umožňovala žít doma (pokud možno bez závislosti na rodičích) a řešit své zdravotní a sociální problémy v přirozeném prostředí. Ambulantní psychiatrická péče je jim k dispozici pouze jedenkrát měsíčně přibližně 5 – 10 minut a sociální služby často nemohou využívat vůbec.
Mají buď malou kapacitu a jsou nedostupné nebo ve většině regionů prostě neexistují.
Proto je tak důležité pracovat na péči v domácím prostředí, v komunitě, kde tito lidé žijí. Ale především také pracovat s těmito lidmi, aby si uměli
říct, aby poznali, co potřebují a tak se podíleli na svém životě.
Všichni známe naše známé pořekadlo: „Co si neuděláš sám, jako když nemáš.“ Proto, pojďme se zamyslet, co potřebujeme k našemu zotavení a k tomu, abychom žili kvalitní život a hlavně život, který se nám líbí a který bychom pro sebe v skrytu duše chtěli.
Co nám pomáhá v našem životě?
Víme to?
Známe se?
Mirka Podgornych

Tato brožurka přináší výpověď dvou lidí, kteří se narodili do své
rodiny, kde vyrůstali a dospívali. Během své cesty poznání se
potkali s nemocí zvanou deprese. Oba se s ní seznámili, bojovali
a učili se s ní žít. Jak se s ní vyrovnali, můžete zjistit po přečtení
této brožurky.

Moc jim přeji, aby jejich cesta šla tam, kam chtějí dojít a aby zůstali
odpovědní za svůj život, jak tomu bylo doposud a nenechávali
tuto zodpovědnost na lékařích, lécích a dalších faktorech, které
by měly být jen nástrojem, který jim pomůže v jejich cestě životem.

Mirka Podgornych

V poslední době prochází naše země velkou reformou psychiatrické péče. Velká snaha je o deinstitucionalizaci, zmenšit počet lůžek a navrátit lidi do
jejich komunity, do jejich známého prostředí. Je zde snaha o rovnoměrný a systémově podporovaný systém péče. Přejeme si, aby lidé s duševním
onemocněním se dokázali orientovat v systému podpor, aby byli schopni zvládat svá zaměstnání i rodinný život.

Na konci tohoto procesu by měla být vzájemná provázanost zdravotních a sociálních služeb, aby člověk mohl řešit vše komplexně a nevracel se pořád zpátky jen kvůli tomu, že nemůže řešit jednu věc. A zde já vidím velký význam lidí s vlastní zkušeností, kteří již v systému jsou a pracují. Přes svůj příběh a svoje zkušenosti pomáhají dalším lidem, provázejí je v jejich cestě nemocí. Ať jde o lidi, kteří pracují v organizacích profesních, tak i lidi pracující v organizacích svépomocných či uživatelských. Velký význam vidím i v tom, že mohou sdílet společné věci a mohou dát naději člověku, který již v nemoci nic před sebou nevidí. Mohou ho doprovázet, naslouchat, pokud si nevěří či potřebují podporu.

Mirka Podgornych

Banky ochotně půjčují statisíce i lidem s duševní chorobou. A ti své dluhy nedokážou splácet. Málokterý z nich je zbaven svéprávnosti a tak smlouvy o půjčce platí. Jejich neplatnosti je možné dosáhnout jen soudem.

V nových občanských průkazech už nemají tito nemocní lidé poznámku o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům. Banky připouštějí, že je pro
ně těžké identifikovat psychicky nemocného člověka. Legislativci balancují mezi dvěma krajnostmi. Ochránci lidských práv se dožadují pro pacienty co největší suverenity a autonomie, na druhé straně možná i titíž lidé pro ně chtějí co největší ochranu.

Bohužel většina lidí nechává své problémy být a neřeší je. Všem přeji odvahu a odhodlanost postavit se tomu čelem a začít řešit své věci již v době, kdy problémem nejsou nebo začínají být a nenechat to, kdy už je to obtížné, někdy již skoro nemožné.

MIRKA PODGORNYCH

Jsem prostě racek a na tom nic nezměním. Jsem ve své podstatě omezený. Kdybych
se toho měl o létání tolik naučit, měl bych na to v hlavě návod. Kdyby mi bylo dáno
létat tak rychle, měl bych krátká sokolí křídla a místo ryb bych jedl myši.
Jonathan Livingston Racek

Kolem nemocných „na hlavu“ chodíme nejistě, s obavami. Málokterá choroba
vyčlení nemocného ze společnosti tak jako diagnóza z psychiatrie. S nálepkou
schizofrenika nebo maniaka či epileptika se žije špatně, kdo by o sobě chtěl
slýchat za významného poklepání na čelo „To je ten na hlavu“!
Dříve lidi zavřeli do ústavu, kde strávili zbytek života, daleko od ostatních lidí
a bylo to. I dnes však lékaři nevědí všechno o tom, jak duševní nemoc vzniká a jak
ji vyléčit, ale mnoha lidem pomůžou k snesitelnějšímu životu. Základem úspěchu je
vždy důvěra v lékaře, neboť léčba psychiatrických pacientů je dlouhodobý proces.
U psychiatra stanovit tu správnou diagnózu bylo vždy obtížné. Psychiatr nemá
k dispozici krevní ani podobné testy, vychází z toho, co se člověku stane a jak to
lékaři pacient řekne. A také velmi záleží na tom, zda si nemoc člověk uvědomí,
zda se s ní srovná a nechá si pomoct.
Nejdůležitejší při tomto onemocnění je začátek této nemoci, první kontakt. Ne vždy
si človek uvědomí a přizná si, že má problém a je třeba ho řešit. Ne vždy pozitivně
reaguje na okolí, které mu dává najevo, že je jiný, že je divný.
Tato útlá brožurka nabízí pohled na první známky nemoci očima těch, kteří touto
nemocí trpí a žijí s ní. Ne vždy je pro ně jednoduché o své nemoci mluvit, a proto
jim velice děkuji a obdivuji je za to, jak s ní dokážou žít, žít kvalitní život, mít své
místo ve společnosti a hlavně jsou ochotni o něm s námi mluvit.
Mirka Podgornych

Tato brožurka nám přináší několik příběhů lidí, kteří se nevzdali a vzali svůj život do svých rukou. Jednou byli nahoře, jindy zase dole, ale zvedli se a šli dál.
Přeji všem, aby ten kůl byl co nejvíce nad vodou a dal všem dostatečný klid. Abyste také u sebe měli ruku, která vám bude ukazovat realitu a bude u nás všech, když ji budeme potřebovat. A hlas lásky byl slyšet daleko daleko.

MIRKA PODGORNYCH

Svébytný svět psychiatrické léčebny očima jejích pacientů

Poznámka editora
Občas se v noci vzbudím a začnu se hrozně bát. (…) Mám strach, že se nikdy
neuzdravím a zůstanu divná už napořád a nikdy už odsud nevyjdu.
Norské dřevo

Hospitalizace v psychiatrické léčebně je zkušenost, o které se rozpráví
nerado, neochotně a zřídka. Není to dovolená, nic, co byste chtěli dávat na party
k dobru. A tak je přirozenou reakcí většiny lidí, která si tento zážitek v sobě nese,
potlačit jej, zapomenout.
Tato útlá brožura nabízí pohled na pobyt v psychiatrické léčebně očima těch, kdo
si hospitalizací prošli, často i vícekrát, ba i neuvěřitelně mnohokrát. Jejich
vzpomínky se zastavují u situací, které jsou pro hospitalizaci příznačné. Od první
cesty do léčebny po propuštění. Zprostředkovává zážitky lidí různého věku a diagnóz,
zážitky staré rok i dvacet let, ale nepřináší jednoznačná stanoviska. A nepřináší
jednoznačné závěry. Nepopisuje celistvé příběhy vypravěčů, jen skládá střípky
různých pohledů na psychiatrickou léčebnu. Včetně ilustrativních citací z knih,
kterým se podařilo výsostně zachytit problematiku života s psychickými potížemi.
Včetně ukázek z materiálů, které na dané téma vznikly ve sdružení VIDA –
mediální skupině MAJRA.
Sama jsem hospitalizaci nezažila, znám ji jen z vyprávění přátel a těch, kdo se
neváhali se mnou nad touto brožurou sejít. Obdivuju je za to, že se dokážou
s duševním onemocněním rvát, vítězit nad ním, naplno žít. Děkuji jim za jejich
pozitivní přístup k životu a smekám.
Andrea Studihradová

“Žiju s ní, protože jsem naživu a ona žije, protože žiju já. Byl bych docela
rád, kdyby mě opustila, ale ona stále zůstává se mnou a ráda se
připomíná až príliš neomaleně.
Ne, nemluvím o žene, své partnerce, ale o nemoci zvaná klinická deprese.
Já se léčím již šestým rokem, po dvou nucených hospitalizacích a sebevražedných
pokusech. Nejprve se zdálo, že to po težké viróze s vysokými
horečkami zvládnu během roku na nemocenské a dvojím léčebným
pobytem v Lázních Jeseník. Nestalo se tak.
Letos mne bude 59 let a jak tak človek s depresí stárne a dá se říci i zraje,
začíná se s nemocí nakonec víc identifikovat a už se nesnaží ji vymazat
ze svého života, ale učí se s ní žít a přitom si také udržet vlastní osobnost
co nejsmysluplněji a nejzdravěji. Čím dříve člověk svůj stav přijme, tím
dříve se může vydat na cestu za léčením a zlepšením.
Život přece může být mnohem víc než jenom utíkání před depresí. Je
třeba žít, žít, dokud příroda nebo osud nerozhodnou, že až teď je
opravdu čas odejít. Psychiatrické onemocnění neznamená konec světa.
A najít smysl života uprostřed utrpení je cestou už samo o sobě.”

Toto povídání o nemoci nám napsal jednou náš pracovník a my si jen
přejeme, aby každý s psychickým onemocněním našel cestu, jak žít
a komunikovat se svojí nemocí a jak komunikovat sám se sebou,
s okolím. Vždyt všechny tyto komunikace pomohou nejen těmto lidem,
ale i jejich nejbližším, odborníkům a i neznámým, pochopit tuto nemoc
a přispějí ke společnému životu ve společnosti.
Mirka Podgornych

„Stín je vlastně to, co v sobě odmítáme, potlačujeme.“

Při své práci jsem se seznámila s paní, která vypadala tak nějak křehce a nikdo
by nehádal, že prožila tolik věcí ve svém živote.
Nikdo by nehádal, že toho tolik ví o sobě a o své nemoci.
Nikdo by nehádal, jak vehementně jde cestou poznání a chce se vyléčit.
I když to pro ni ne vždy dopadne dobře, vždy se sebere, zvedne se ze země
a jde dál. Bez ohledu na to, co se stalo či jak se k ní chovají lidé kolem ní.
Moc ji děkuji, že se podělila o svůj osobní příběh a dala nám nahlédnout do
svého nitra. A tím nám dala možnost, nahlédnout na pocity člověka, který
není vždy schopen ovlivnit své jednání a chování.
Přeji vám i jí, aby svůj stín poznala a pracovala na něm, aby již nebyl stínem.

Dobré čtení s porozuměním a tolerancí
přeje
Mirka Podgornych